Pohyb je nejlepší prevence, říká dětská fyzioterapeutka Eliška Doležílková Lukášová

Mgr. Eliška Doležílková Lukášová působí v Olomouci, kde vede vlastní praxi Fyzioelbaby.cz. Ve své práci se zaměřuje především na kojence, batolata a děti předškolního věku. V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč je prevence ve fyzioterapii tak důležitá, jak poznat, že dětské nožky potřebují pomoc, i o tom, kdy mohou pomoci Adjustační ponožky^®.

Jak jste se dostala k práci dětské fyzioterapeutky a co vás na ní nejvíc baví?

K práci dětské fyzioterapeutky jsem se dostala postupně. Na škole jsem původně s dětmi pracovat neplánovala, změnilo se to až během praxe v nemocnici, kde jsem potkala zkušenou fyzioterapeutku zaměřenou na novorozence. Tehdy jsem si uvědomila, jak pestrá a smysluplná tahle práce může být. Po škole jsem nastoupila do nemocnice a později do neurorehabilitačního centra pro děti, což pro mě byl velký zlom. Uvědomila jsem si, že právě dětská fyzioterapie je oblast, která mě opravdu naplňuje.

Nyní působím v Olomouci, kde pracuji sama na sebe (Fyzioelbaby.cz) s dětmi bez neurologické anamnézy. Absolvovala jsem řadu kurzů zaměřených na práci s dětmi a začala se v tomto směru víc profilovat.

Na této práci mě nejvíc baví její rozmanitost a hravost. Každé dítě je jiné, a tak musím neustále vymýšlet nové způsoby, jak cvičení přetvořit v hru. Děti se při tom baví a zároveň se zlepšují, a právě ta jejich radost a viditelný posun mě na téhle práci nejvíc těší.

Věnujete se hlavně dětem a dospívajícím. Jsou podle vás rozdíly v tom, jak přistupujete k malým dětem a jak ke starším, kteří už třeba sportují?

Ve své praxi se věnuji hlavně kojencům, batolatům a dětem předškolního věku, se školními dětmi pracuji méně často. Největší rozdíl mezi prací s malými a staršími dětmi vidím především v komunikaci a přístupu během terapie. U malých dětí musí být všechno hravé – místo pokynu „postav se na jednu nohu“ se cvičení proměňuje ve hru, třeba v „čápa“, nebo při cvičení na kamenech se terapie změní na „balancování na kameni“. Starší děti už zvládají jasné pokyny.

Pokud jde o děti, které už sportují, většinou jde o začínající malé sportovce – často hokejisty nebo fotbalisty kolem čtyř až pěti let. U nich se zaměřuji hlavně na to, aby jejich tělo mělo prostor pro přirozený vývoj. Doporučuji proto dostatečnou regeneraci a v některých případech i vhodné odlehčení mimo tréninky. Celkově ale sport považuji za přínosný. Děti se díky němu přirozeně hýbou, posilují svaly a zlepšují koordinaci. Důležité je jen sledovat, aby se přetížením neobjevily první známky asymetrií, vadného držení těla nebo přetížení nohou.

Jak pozná rodič, že už není všechno v pořádku a že by měl vyhledat fyzioterapeuta?

Myslím si, že během vývoje dítěte (zhruba mezi třetím a šestým rokem) by rodiče měli navštívit fyzioterapeuta preventivně. Nejen tehdy, když si všimnou problému. Fyzioterapeut dokáže posoudit, jak se dítě pohybuje, jak stojí, jak se vyvíjí a jestli vše probíhá tak, jak má. Rodiče často slyší od pediatra nebo okolí, že „z toho vyroste“, a tak přestanou situaci řešit. Ale když už přijdou později, mám pocit, že často „hasíme větší požár“.

Prevence by měla být samozřejmostí – stejně jako běžné preventivní prohlídky u lékaře. Rodič své dítě miluje a dívá se na něj očima plnýma lásky, a právě proto si někdy nemusí všimnout problémů, které odborník vidí na první pohled.

V praxi se často řeší „plochonoží“. Jak se na tento pojem díváte vy?

To je skvělá otázka, protože pojem „plochonoží“ bývá velmi často nadužívaný a zároveň i trochu zavádějící. V praxi se často setkávám s tím, že rodičům někdo (někdy doslova „od stolu“) řekne, že jejich dítě má ploché nohy. Rodiče pak přicházejí s obavami a chtějí situaci řešit. Ve skutečnosti se ale v naprosté většině případů nejedná o skutečné plochonoží, ale o fyziologickou nohu, která pouze vypadá, že je plochá, dokud ji někdo nevyšetří. Často se jedná o tzv. plochovbočenou nohu, která na první pohled působí, jako by byla plochá, ale ve skutečnosti jde o kombinaci mírného poklesu klenby a vbočení paty dovnitř (valgozitu). 

Právě tento typ postavení dělá dojem „ploché“ nohy, i když o pravé plochonoží nejde.
S opravdu plochou nohou jsem se u dětí setkala jen výjimečně – skutečně šlo o jediný případ. Diagnóza pravého plochonoží totiž obvykle vyžaduje rentgenové vyšetření, které se u dětí standardně neprovádí, takže tento termín bývá často používán nepřesně.

Pokud jde o otázku, zda je plný otisk na podoskopu vždy problém – u malých dětí obvykle ne. U dětí, které začínají chodit (kolem 1–1,5 roku), je běžné, že mají plný otisk nohy a klenba ještě není patrná. Ta se vyvíjí postupně s věkem a pohybovou aktivitou dítěte.
Důležité je ale nožku sledovat – ideálně se za několik měsíců nebo za rok vrátit na kontrolu, abychom mohli posoudit, zda se klenba postupně vytváří. Pokud se vývoj ubírá správným směrem, byl původní stav zcela fyziologický.

Co podle vás dětským nohám nejvíc škodí – a naopak, co jim prospívá?

Nejvíc škodí dlouhodobé špatné pohybové stereotypy. Například častý „W sed“, nohy do X nebo úzká obuv, která nohu stlačuje a omezuje její přirozený pohyb. Také boty s podpatkem, byť malým, nejsou pro dětskou nohu ideální.

Naopak prospívá pestrý pohyb, bosá chůze (pokud jsou nohy zdravé), barefoot obuv, stimulace plosky přes různé povrchy a terény. Dětem prospívá střídání podnětů – chůze po trávě, kamínkách, doma po různých površích. Důležité je, aby nožky měly možnost „pracovat“ a vnímat.

Jakou roli hraje pohyb a chůze naboso v prevenci problémů s nožkami?

Pohyb hraje zásadní roli. Samozřejmě genetika má také svůj vliv, ale pravidelný pohyb v přírodě (běh, skoky, chůze po nerovném terénu) to vše je pro vývoj nohou klíčové.

Chůze naboso je skvělá, ale ne pro každého. Pokud má dítě problém, je vhodné ji střídat. Zdravé dítě může být naboso často, dítě s problémem potřebuje cílenou stimulaci a oporu. Důležité je pohyb střídat a dopřát tělu rozmanitost.

Setkáváte se s rodiči, kteří se o zdraví dětí zajímají víc než dřív? Roste podle vás povědomí o prevenci?

Ano, určitě. Vnímám rozdíl mezi městy a menšími obcemi. Například v Olomouci, kde pracuji, přichází mnoho rodičů čistě z preventivních důvodů – odhaduji, že zhruba 60 %. Mimo město ale rodiče častěji přicházejí až tehdy, když se objeví problém. Možná je to tím, že ve větších městech mají lidé více možností, ale i tam vnímám, že zájem o zdravý vývoj dětí stoupá. Rodiče jsou zvídavější, chtějí vědět víc, a to je moc dobře.

Co vás na Adjustkách zaujalo a pro jaké situace by podle vás mohly být užitečné?

Adjustační ponožky^® znám už několik let. Řekla bych, že přibližně dva až tři roky. Zpočátku jsem je začala používat hlavně sama na sobě, protože jsem chtěla lépe porozumět tomu, jak působí, a také se více věnovat zdraví vlastních nohou. Poměrně brzy jsem pocítila zlepšení – lepší prokrvení, úlevu, lehkost. Po pár týdnech jsem je začala doporučovat i lidem ve svém okolí, zejména těm, kteří mají zaměstnání spojené s dlouhým stáním.

Zpočátku jsem vůbec netušila, že existují i dětské Adjustační ponožky^®. Když jsem se to dozvěděla (asi půl roku zpátky) začala jsem se o ně víc zajímat. Doporučuji je hlavně dětem, které se věnují sportům, jako je hokej, atletika nebo fotbal – zkrátka těm, jejichž nožky jsou často zatěžované. Za velmi přínosné je považuji také u dětí, u nichž se objevují první známky vbočení palce (hallux valgus). Samozřejmě je potřeba řešit i další souvislosti, ale Adjustační ponožky mohou být skvělým doplňkem péče.

Když rodiče přijdou do ordinace, často jsou zahlceni informacemi z internetu. Co byste jim poradila – čím se řídit a čemu se raději vyhnout?

Rodiče bývají opravdu přetížení informacemi a často přicházejí frustrovaní. Moje rada je nečíst toho tolik a místo toho se obrátit na někoho, komu důvěřují. Dnes je spousta možností, jak si ověřit zkušenosti ostatních. Například ve facebookových skupinách se snadno zeptáte na doporučení. Recenze od spokojených (i nespokojených) rodičů jsou často nejspolehlivější ukazatel. Instagram nebo počet sledujících rozhodně nejsou zárukou kvality.

Internet je skvělý zdroj informací, ale je třeba používat selský rozum. Kontroverzní nebo negativní názory se šíří mnohem rychleji než ty vyvážené. Proto doporučuji vše číst s nadhledem a nepodléhat panice, když někdo tvrdí, že „tohle určitě ničí nohy“ nebo „musíte to řešit hned“. Každé dítě je jiné a univerzální rady neexistují.

A na závěr – kdybyste mohla rodičům předat jednu jednoduchou radu pro zdravé nožky jejich dětí, jaká by to byla?

Dopřejte dětem co nejvíce přirozeného pohybu – běhání, lezení, skákání. Vytvářejte prostředí, kde se mohou hýbat a rozvíjet přirozeně, ne pod tlakem. A hlavně ať bota neformuje nohu, ale jen ji chrání. Obuv má chránit před zimou nebo povrchem, ne určovat, jak se má noha vyvíjet.

A to nejdůležitější… Děti kopírují své rodiče. Když se hýbete vy, budou se hýbat i ony.

Fotografie: archiv Elišky Doležílkové Lukášové, Fyzioelbaby.cz