Děti by měly své tělo znát a umět mu naslouchat, říká fyzioterapeutka Hana Tonarová z projektu FySport

FySport propojuje fyzioterapii, pohyb a vzdělávání dětí o vlastním těle. Vede děti k tomu, aby chápaly, jak jejich tělo funguje a jak o něj pečovat. O tom, proč je vědomý pohyb tak důležitý, jaké chyby dnes u dětí vídá nejčastěji a proč ani sportovní výkon nemusí znamenat zdravé tělo, jsme si popovídali s fyzioterapeutkou Hanou Tonarovou.

Bc. Hana Tonarová je fyzioterapeutka a zakladatelka projektu FySport, který se zaměřuje na vědomý pohyb, fyzioterapii a rozvoj pohybových návyků dětí. Spojuje odborný přístup s hravostí a vede děti k tomu, aby rozuměly svému tělu a uměly o ně pečovat. Ve svých programech propojuje fyzioterapii, hry a vzdělávání s cílem vychovat generaci, která se bude umět hýbat zdravě a s radostí.

Čím se ve FySportu zabýváte?

FySport se zabývá péčí o pohybový aparát dětí prezenční i online formou. Není jen obyčejným cvičením, ale cvičením s velkým přesahem do fyzioterapie, vzdělávání dětí o svém těle, naslouchání jeho potřebám a schopnosti naučit se tělo kvalitně ovládat. To vše s jedním velkým cílem: zajistit, aby mohlo v budoucnu bezbolestně a dostatečně fungovat.

Co vás přivedlo k fyzioterapii a jak vznikl nápad propojit ji s aktivním pohybem a projektem FySport?

K fyzioterapii mě přivedla vlastní zkušenost. Jako gymnastka jsem od svých deseti let začala trpět různými bolestmi pohybového aparátu, a tak jsem kouzlo fyzioterapie objevila velmi brzy. Po ukončení kariéry (během studia fyzioterapie) jsem plynule přestoupila z tělocvičny do zdravotnictví. Při práci s dospělými pacienty, zejména chroniky, jsem si začala čím dál víc uvědomovat, že jejich obtíže mají často příčinu o mnoho let dříve, nejčastěji v dětství. Lákalo mě jít po stopách příčin, a tak se ze mě postupně stal dětský fyzioterapeut.

V ordinaci i všude kolem sebe vidím, jak se kvalita pohybových vzorů i držení těla dětí zhoršuje. Děti se hůře soustředí, jsou nekoordinované, mají vadné držení těla. Nejčastěji slabý střed, předsunuté držení hlavy, přetížené horní trapézy, odstáté lopatky, valgózní kotníky nebo různě „šmatlají“ nohama.

První nápady k vytvoření FySportu vznikaly postupně v ordinaci. Říkala jsem si, že spoustě dětí chybí to samé a nepotřebují zcela individuální přístup v ordinaci. Nehledě na to, že dětských fyzioterapeutů není mnoho. Navíc cvičení a vše kolem by pro ně mohlo být zábavnější ve skupince.

A pak jsem se šla podívat na své děti do Sokola. Byla jsem nadšená, jak byla lekce vedena. Děti byly zapálené, cvičily, byly zpocené a všechny vypadaly spokojené. Při jedné hře udělalo každé dítě snad 50 dřepů, což je skvělé, ale moje „fyzi-oči“ trpěly kvalitou jejich provedení asi u tří čtvrtin z nich. Říkala jsem si, proč jim prostě někdo nevysvětlí, že ten dřep se dá dělat jinak – lépe, tak, aby klouby chránil a nepřetěžoval stále ty stejné, už tak silné svaly? A to bylo poslední ujištění, proč se do FySportu pustit a spojit dohromady fyzioterapii, pohyb, hry a vzdělávání. Tak vznikl první program „Narovnej se s námi“.

Na vašem webu píšete o vědomém pohybu a o tom, jak tělo reaguje, když mu nasloucháme. Jak tenhle princip vysvětlujete klientům, kteří k vám přijdou poprvé?

Dnes už jsou mými klienty pouze děti a s nimi je celkově práce dost specifická. Dítě obvykle nemá příliš motivace dělat nebo cvičit to, co mu někdo přikáže. Proto je pro mě zásadní, aby dítě vědělo, proč za mnou na fyzioterapii vůbec přišlo nebo proč po něm něco chci. Samozřejmě s ohledem na jeho věk, co nejvíce zábavně, ale přitom kvalitně.

Když má s nějakou částí těla cvičit, musí si uvědomit, že ji vůbec má. S dětmi se díváme, kde bychom danou část těla našli na modelu kostry nebo na sobě, osaháme ji a podíváme se na ni pomocí zrcadel nebo fotky. Možná se to zdá zbytečné, ale děti (a samozřejmě i dospělí) dnes často nemají dobře rozvinuté vnímání vlastního těla. Přitom je nezbytné pro koordinaci, rovnováhu a jistotu v pohybu.

Dokud se děti nenaučí své tělo „cítit“, nemohou ho dobře ovládat a tudíž ani chránit před přetížením. Objevování vlastního těla je tak nedílnou a zároveň zábavnou součástí komplexních programů FySportu – Narovnej se!

Jednoduše řečeno: „Koukej, tohle je rameno! Takto vypadá, takhle patří správně a takhle ne. Podívej, co všechno s ním dokážeš. A koukni… ono se s ním dá hýbat i když dáš paže nahoru. Tenhle pohyb si zkus zapamatovat. Při tomto cviku ho dej tak, jak jsme zkoušeli. Teď to udělej špatně a teď dobře.“ Takto vlastně dojdeme k tomu, že díky objevení svého těla dítě zacvičí jakýkoli cvik ve větší kvalitě a bude mít třeba i ve škole představu o tom, že i při psaní může mít rameno vhodně či nevhodně nastavené.

Jaké problémy s nohama nebo držením těla dnes u klientů vidíte nejčastěji? Proč si myslíte, že jich přibývá?

U dětí je to jednoznačně valgozita neboli vbočení kotníků. Málokdy ale bývá příčina přímo v kotnících. Častěji za to může nerovnováha svalů v oblasti pánve a kyčlí, která je výsledkem neideálního psychomotorického vývoje už v prvním roce života.

Hodně dětí je výrazně hypermobilních, to znamená, že mají větší rozsahy pohybů kloubů než je běžné, a to pak valgozitu umocňuje. U školních dětí se přidává vadné držení těla a tam je zcela očividné, že hodiny strávené sezením ve škole a u elektroniky to jedině zhoršují.

Děti potřebují dostatek všestranného pohybu. Svaly jsou to, co nás drží pohromadě a chrání naše klouby. Dnešní životní styl bohužel v tomto ohledu tělu příliš neprospívá. A nemluvě o tom, že generace dnešních dětí už tráví většinu života prací v sedě u počítače a cestování autem je pro ně samozřejmost.

Ale bohužel ani děti výkonnostně sportující nemají svá těla pod kontrolou. Při sportu obvykle přetěžují stále stejné svaly, na kompenzace se nedbá, kvalita provedení pohybu nikoho příliš nezajímá, a tak je běžné, že mimo koberec jsou hrbaté i gymnastky nebo věčně bolaví a zranění mladí fotbalisté apod.

Dříve, když lidé žili přirozeněji a mnohem aktivněji, se jejich těla se zátěží dokázala vyrovnat. Dnes ale víme, jak sedavý a jednostranný životní styl naše děti čeká, a proto je potřeba tomu přizpůsobit i jejich návyky. Kdysi si lidé také nečistili zuby a dnes je to samozřejmost. Stejně samozřejmá by měla být i vědomá péče o pohybový aparát už od útlého dětství.

Adjustační ponožky^® znáte už delší dobu. Kdy jste se s nimi setkala poprvé? V jakých situacích podle vás dávají největší smysl a kdy naopak nestačí samy o sobě?

Vlastně ani nevím, kdy to bylo poprvé. Už delší dobu se zajímám o barefoot obuv a s ní i o dostupné pomůcky v péči o nohy. Takže vedle tejpů, ježků, míčků, korektorů a dalších pomůcek mají své místo v polici v ordinaci i vaše ponožky – už dlouho.

Doporučuji je zejména těm, kdo ještě neobjevili kouzlo anatomických špiček bot. Jako nezbytnou součást kompenzace je radím všem, kdo často sportují v úzkých botách (zejména fotbalisté nebo lezci), nebo mají nohy celkově unavené a přetížené. Někdy je doporučím i v případě deformit prstů.

Asi častěji než dětským pacientům je doporučuji jejich maminkám, které přijdou v podpatcích. Jsou samozřejmě vhodné i jako prevence. Pokud už se objeví nějaký problém či bolest, mohou být Adjustační ponožky^® vhodným pomocníkem, ale v takovém případě doporučuji konzultaci s odborníkem.

Vlivem neideálního rozložení váhy na nohou v různých fázích krokového cyklu může vznikat dlouhodobé přetížení, z něho zánět, ostruha nebo jiné deformity. Samotné ponožky mohou přinést úlevu i lepší uvědomění si svých nohou, ale ne vždy zajistí odstranění příčiny. Proto je potřeba péči doplnit i manuálními technikami, cíleným cvičením nebo vhodně upravenými funkčními stélkami.

Můžete čtenářům přiblížit jedno jednoduché cvičení, které pomůže rozhýbat prsty nebo zlepšit vnímání nohou?

Na vašich stránkách nebo kdekoliv na internetu už čtenáři najdou dostatek tipů na senzomotorické pomůcky nebo obecné cviky s prsty, klenbou či kotníky. Proto bych ráda vyzdvihla i něco trochu jiného.

Otužování nohou vám nohy nejen prokrví a povzbudí, ale také je propojí s hlavou. Připomenete si, že někde na druhém konci těla nějaké nohy máte. Každý ale nedokáže proběhnout potokem nebo vyběhnout bosý do sněhu, a proto mám moc ráda Kneippův chodník. Je to forma otužování, kterou snadno zvládnou i malé děti, a s trochou snahy si ho můžete vytvořit i doma.

Zkrátka jde o to střídat šlapání v teplé (38–40 °C) a ve studené (10–16 °C) vodě. Začínat by se mělo v teplé, dokud se nohy dobře neprohřejí (cca 1–2 min), a následuje 10–30 s ve studené, do pocitu chladu (nikoli bolesti). Toto se doporučuje 3–4× zopakovat, zakončit ve studené vodě a pak nohy dobře osušit a zabalit do ručníku nebo deky, aby se zahřály. Dětem dopřejte menší kontrasty teploty a méně opakování. Nohy jsou pak krásně osvěžené a odměněné.

FySport působí dojmem projektu, který lidi učí převzít zodpovědnost za vlastní tělo. Co vám dává největší smysl? Na co jste v tomto ohledu nejvíc pyšná?

Ano, vedeme děti k odpovědnosti za své tělo. Mám totiž dojem, že většina chronických dospělých – zejména starších pacientů – si vůbec neuvědomuje, že za jejich problémy stojí spousta let nerespektování svého těla. Často si bohužel myslí, že když je něco bolí, znamená to, že s tím nemají hýbat (teď nemluvím o akutních úrazech). Takže místo toho, aby si pomohli nějakým protipohybem, protažením či uvolněním, neudělají nic a dál pokračují v činnostech, které k jejich problému dlouhodobě přispívají. Je to velká škoda. Myslí si, že se jejich tělo „rozbilo“ až teď, a čekají na spásu u lékaře.

Možná kdyby o svém těle věděli víc, naslouchali mu, už dávno by některé každodenní pohyby upravili, naučili se relaxovat a zařadili vhodnou pohybovou aktivitu. Třeba by dnes nemuseli sedět v čekárnách s bolestmi. Zachytili by problém dříve a reagovali na něj.
Nemusela by jim vyhřeznout ploténka, artróza by si ještě nežádala totální endoprotézu, nebolela by je tak často hlava od krční páteře, nehučelo by jim v uších, udrželi by tělo ve větší síle, nedělalo by jim problém sundat si hrneček z vysoké poličky, uměli by lépe padat a hlavně se zvednout.

Neříkám, že se dá brzdit stáří, protože všelijakým nemocem a úrazům nemůžeme vždy předejít, ale myslím, že my sami teď můžeme dělat něco pro to, aby naše stáří bylo důstojnější. A tohle je přesně to, co mi dává smysl. Děti jsou jako houby a nasávají, co se dá. Takže jsem se rozhodla, že jim nabídnu něco, co jim bude užitečné po celý život.

Ve škole se toho děti učí tolik, ale bohužel tak málo o sobě a o tom, jak si umět pomáhat. Tělesná výchova je nejen nedostatečně časově dotovaná, ale ani nebývá skutečnou „výchovou“ ve smyslu vzdělávání se pohybem. O péči o mentální zdraví, výživu apod. ani nemluvě.

Nejvíc pyšná jsem na to, když vidím, že naše programy děti baví a přitom si odnášejí základy cenných informací. Mám radost, když děti začnou opravovat své rodiče, aby se nehrbili u mobilu, když se houpou ve stoje na houpačce a postaví si nohy tak, aby byly lépe zapojené, když se vidí na fotce a řeknou si „Ježiši, jak to stojím!“ a vědí, jak se srovnat. Když dokážou říct „Jsem unavený, je toho na mě moc,“ a jdou si na pár minut odpočinout. A nejvíc mi zaplesá srdce, když se v rodinách díky FySportu stane pravidelná chvilka cvičení součástí běžné denní rutiny. Rutiny, která neobtěžuje, nestane se další povinností, ale chvílí, kdy rodina tráví čas společně, která je příjemná a ze které mají všichni hezký pocit a těší se na příště.

Kdybyste měla lidem dát jednu radu ohledně péče o nohy, jak by zněla?

Nezapomeňte na to, že je vůbec máte! Slouží nám tak oddaně celý život, tak je nezneužívejme, ale dělejme pro ně něco, čím je odměníme.

Fotografie: archiv Hany Tonarové, IG: fysport, FB: FySport, WEB: fysport.cz