• Logo
  • Môj profil
  • 7 ks
    za 206,56 €
Pro-nožky.cz

U dětí nejvíce řešíme nožičky, ale největší výzvou jsou pro nás rodiče, říkají dětské fyzioterapeutky Veronika Studničná a Edita Knotková

  • Pridané: 23.02.2024   |   1052 čítaní / zobrazení

Ideální jedinec existuje pouze v učebnici. Individuální přístup je často omílané slovo, ale u dětské fyzioterapie platí dvojnásob. Role rodičů je při vývoji dítěte klíčová. Mgr. Veronika Studničná je dětská fyzioterapeutka, která pracuje v Praze v soukromém fyzioterapeutickém centru s dětmi od narození do 18 let. Mgr. Edita Knotková je momentálně fyzioterapeutkou na rodičovské, která se věnuje především prevenci, miminkám a matkám po porodu a v neposlední řadě předškolním dětem. S oběma fyzioterapeutkami, které se staly velmi dobrými přáteli, jsme si v příjemném rozhovoru popovídali o jejich práci s dětmi, pohledu na vývoj a také došlo na Adjustační ponožky.


Můžete nám říct více o své fyzioterapeutické praxi a o tom, proč jste se rozhodly věnovat se práci s dětskými pacienty?

Veronika:
Studium fyzioterapie pro mě nebylo první volbou a dostala jsem se k němu oklikou. Má cesta vedla přes neúspěšné přijímací řízení na všeobecné lékařství a přes studium bakalářského oboru molekulární biologie a biochemie organismů, kde mi ale chyběla práce s lidmi. 

Již při studiu fyzioterapie jsem se zamilovala do vývojové kineziologie a úvodu do Vojtovy metody. Čím více praxí jsem absolvovala na standardních nemocničních odděleních a ambulancích pro dospělé, tím méně se mi chtělo v nějakém podobném zařízení pracovat. Přišlo mi mnohem smysluplnější pomáhat dětským pacientům a usnadnit jim další cestu životem. 

Měla jsem velké štěstí, že jsem se po 2. ročníku dostala na letní praxi do dětské léčebny, kde jsem potkala Editu. Její přístup mě tak nadchnul, že jsem v léčebně po ukončení školy začala pracovat. A byla to právě Edita, kdo mě postupně přivedl až k práci s kojenci. Sedly jsme si spolu jak profesně, tak lidsky a staly se z nás kamarádky. V roce 2023 jsem změnila zaměstnání a Edita se stala maminkou. Plány do budoucna však byly veliké, a proto vznikl instagramový profil mamimi_fyzio.


Edita:
Stejně jako u Verči, ani já neměla hned po gymnáziu cestu na fyzioterapii. Nepodařená přihláška na všeobecné lékařství mi dala rok na to přemýšlet, že potřebuji větší kontakt s lidmi, než pět minut u vyšetření. Rozhodla jsem se, že půjdu cestou fyzioterapie. 

Ráda o sobě říkám, že jsem skrz naskrz prolezlá Motolem. Studovala jsem tam bakaláře, magistra i Vojtovu metodu. Pracovat s miminky byl vždycky můj sen, ale cesta k nim byla trnitá – přes dva roky na dospělé ambulanci, na jednotce následné intenzivní péče, až po dětskou léčebnu. Tam jsem teprve poznala, že čím dříve se na pohybovém problému začne pracovat, tím méně se rozvine. Tehdy se mi podařilo dostat do Vojtovského kurzu a k terapii miminek. 

Splněný profesní sen dovršil můj syn, který mi dal krásný náhled na to, jaké to je být rodičem, a pomohl mi převést vědomosti do praxe. I proto vím, že je nutné pracovat i s maminkami a celou rodinnou jednotkou. Spokojené miminko potřebuje spokojenou mámu.


Jaké jsou nejčastější situace nebo problémy, se kterými se setkáváte ve své praxi, a jakým způsobem přistupujete k řešení těchto výzev?

Veronika:
Při práci s kojenci se nejčastěji setkávám s odchylkami psychomotorického vývoje, jako je opoždění či asymetrie. U dětí, které již samostatně chodí, se nejvíce řeší nožičky. Rodiče přichází s tím, že dítě vtáčí/vytáčí špičky, padají mu kotníčky, má kolínka do X a tak podobně.

Největší výzvou je pro mě práce s rodiči. V dnešní době se často setkáváme s tím, že se svět dělí na černou a bílou a neexistuje nic mezi tím. Jsem velice ráda, že jsou dnes, i díky mnoha dalším kolegům, poměrně snadno dostupné informace o tom, jak by měl vypadat ideální vývoj. Musíme se však smířit s tím, že nejsme všichni stejní a ideální jedinec existuje jen v učebnicích. Na rodiče je potom kladen extrémní tlak, neumí se v informacích zorientovat a často jsou strašeni, že špatnou manipulací způsobí dítěti závažný problém. 

V praxi kladu velký důraz na to, abych rodičům vysvětlila, na co se v terapii zaměříme, proč to děláme a jaký výsledek očekáváme. Mám tu zkušenost, že pokud se rodičům vše v klidu vysvětlí bez zbytečně vyhrocených emocí a nastíní se jim další postup, tak je to často uklidní. A to i v případech, kdy miminko opravdu vykazuje nějaké nestandardní chování. Jako Bobath terapeut jsem se naučila, že neexistuje hloupá otázka, protože pro tazatele je její zodpovězení důležité.

Edita:
Nejčastěji se setkávám s obavami o správný motorický vývoj miminka. Většina maminek, které potkám, je edukovaných a ví, jak se má miminko vyvíjet – i proto mají touhu problém včas řešit. Mnohokrát se mi stane, že stačí jen lehce upravit manipulaci s miminkem a problém se vyřeší. Jindy je potřeba cíleněji zasáhnout, případně takovéto miminko odeslat k terapii. 

Stává se mi, že fyzioterapií zmírním i nějaký zdánlivě nefyzioterapeutický problém – mohutný reflux u miminek nebo třeba zácpu. Jako důležité vnímám i fyzický stav maminky. Nesmí ji u manipulace s miminkem nic bolet – a je potřeba vyřešit i to. 


U chodících dětí jsou taky častou „objednávkou“ nožičky. Je to to, čeho si rodiče často všimnou jako prvního. Kolínka do „X“ nebo do „O“, patičky k sobě, vtáčení nebo zakopávání.
Ke každému dítku přistupuju individuálně. Vždycky je pro mě absolutně zásadní, aby rodič pochopil podstatu problému a způsoby jeho řešení. Snažím se o laskavý přístup, ale bohužel se nevyhnu jisté dávce přísnosti, pokud je problém dítka závažnějšího charakteru. Rodič ale vždy musí chápat, proč volíme zrovna tu kterou cestu a terapii.


Jaký vliv má podle Vás fyzioterapie na vývoj dětí od narození do dospělosti a jaká je role rodičů v tomto procesu?

Veronika:
Psychomotorický vývoj bychom mohli přirovnat ke stavbě domu. Dítě si osvojuje nové dovednosti a na ně nabaluje další a další. Pokud budou základy kvalitní, tak se nám s větší pravděpodobností podaří postavit rovný, stabilní dům, který jen tak něco nezničí. Pokud však při stavbě použijeme úplně stejné stavební kameny (cihly, malta), ale naházíme je na sebe, jak nás napadne, tak nemůžeme očekávat, že budou horní patra stabilní. Milovníkům Harryho Pottera bych výsledek přirovnala k domu rodiny Weasleyových. Z toho plyne, že čím dříve se problém řeší, tím lépe. 

Na druhou stranu musím říci, že pokud se ke svému tělu nebudeme hezky chovat, tak nás nespasí ani sebelepší vývoj od narození do samostatné chůze. V budoucnu bychom rády rozjely preventivní program pro děti v mateřských školách, kde bychom rády upozornily na to, že samostatnou chůzí to nekončí a že pohyb je pro děti velice důležitý. V populaci výrazně roste procento obézních dětí a není pravda, že za tuto situaci může COVID, ten spíš odhalil dlouhodobý problém.

Role rodičů je v tomto procesu klíčová, protože jsou to právě oni, kdo s dítětem doma cvičí. Každá terapie by měla být ušitá na míru konkrétnímu pacientovi, ale taky jeho rodině. Zajímá mě, jaký mají denní režim, zda mají další děti nebo se starají o nemocnou babičku a kam nejlépe terapii v rámci dne umístit tak, aby to co nejméně narušovalo jejich chod domácnosti. 
 

„Fyzioterapeut, rodič a dítě by spolu měli vytvořit sehraný tým, kterému jde o stejný cíl.“


Pokud bych rodičům nadiktovala seznam na A4 s tím, co všechno musí, od přestěhování nábytku, po cvičení v přesně dané časy a s přesně daným počtem opakování, tak nebudou schopni mé vysoké nároky splnit a terapie se nám nebude dařit. Fyzioterapeut, rodič a dítě by spolu měli vytvořit sehraný tým, kterému jde o stejný cíl. V některých případech se bohužel stává, že je terapie až na posledním místě, protože to v danou chvíli rodinná situace jinak nedovoluje. Setkáváme se s nejrůznějšími životními příběhy a vždy bychom měli být těmi, kteří podají pomocnou ruku, hledají řešení a hlavně nikoho nesoudí.

Edita:
Tuhle otázku bych nejraději přeformulovala na to, jaký vliv má pohyb, nikoliv fyzioterapie, na vývoj člověka. Protože fyzioterapie jen řeší pohybové problémy, zdravě se vyvíjející dítě fyzioterapii nepotřebuje – pouze dostatek rozmanitého pohybu. A v tom je role rodičů klíčová, aby dětem na vlastním příkladu ukázali, že je pohyb přirozenou součástí jejich životů. 

Snažím se rodičům vždycky vysvětlit, jak funguje řízení pohybu a jak do něj vstoupit – vždy co nejšetrněji a co nejvíce přizpůsobit terapii jejich dennímu režimu. Beru rodiče jako takového průvodce životem dítěte. A snažím se, aby chápal terapii jako společnou cestu za lepším pohybem a znal možné výsledky našeho snažení.


Co Vás motivovalo k založení Instagramového profilu (mamimi_fyzio) a jaké informace se snažíte sdílet s rodiči a lidmi z oboru?

Veronika:
Přiznáme se bez mučení, že ani jedna nejsme milovnicí sociálních sítí, a moc to s nimi neumíme. Během našeho společného působení v dětské léčebně jsme měly možnost podílet se na vylepšování procedur. Jedním z takových projektů byly i přednášky pro rodiče, kteří s dětmi přijeli jako doprovod. Čím dál tím více jsme si říkaly, že je potřeba zlepšit informovanost rodičů a zaměřit se na prevenci. 

No a díky tomu na jaře 2023 vznikl profil mamimi_fyzio. V rámci našich příspěvků zpracováváme témata, se kterými se často setkáváme v ambulanci, nebo různé aha momenty, které jsme si odvezly z odborných kurzů. Naším cílem je předávat aktuální a relevantní informace a nezapomenout u toho na zdravý rozum. Snažíme se nezakazovat, nepřikazovat, ale ukázat možnosti jejich výhody i nevýhody, aby se poté mohl každý informovaně rozhodnout sám. Jestli se nám to daří, musí říct naši sledující.


Jaká byla vaše první zkušenost s Adjustačními ponožkami a co Vás přivedlo k rozhodnutí je vyzkoušet?

Veronika:
Adjustačních ponožek jsem si poprvé všimla na instagramovém profilu fyziobeskyd_edu u fyzioterapeutky Veroniky Kristkové. Byla jsem na několika odborných kurzech, které pořádalo jejich fyzioterapeutické zařízení a nesmírně si jí i jejího kolegy Tomáše Zemánka vážím. 

Poměrně dlouho jsem váhala, zda Adjustační ponožky vyzkouším, nebo ne, a to především proto, že sama žádné závažnější obtíže s chodidly nemám. Po půl roce jsem však neodolala a jeden pár jsem si objednala na zkoušku. Doma toho moc nenasedím, televizi nemáme, a tak jsem si je hned oblékla na noc. Spala jsem v nich asi 4 hodiny a pak jsem si je sundala. Ráno jsem cítila, jak mám lehká a uvolněná chodidla, jako bych se právě vrátila z masáže nohou. Básnila jsem o tom tak, že mi je hned následující den zabavil manžel s tím, že on má vbočený palec a určitě je potřebuje víc než já. No a tak to začalo. Během prvního měsíce jsem dokoupila další tři páry pro manžela, maminku a ségru.


V čem tedy vidíte hlavní přínosy Adjustačních ponožek a případně jak se Adjustky liší od jiných terapeutických možností?

Veronika:
Měla jsem možnost vidět několik silikonových korektorů prstů a za mě je velkým přínosem to, že jsou Adjustační ponožky bavlněné a nelepí se na kůži. Zároveň je díky tomu možné je prát v pračce. Mohou být dobrou prevencí před vznikem nějakých větších obtíží u lidí, jejichž nohy jsou nadměrně zatěžovány. Zátěží může být práce, ve které celý den stojíte/chodíte. Dále zaměstnání, které vyžaduje určitý dress code (u žen boty na podpatku, u mužů polobotky). 

Velkou úlevu přináší i sportovcům, kteří musí nosit speciální sportovní obuv, která ne vždy odpovídá anatomickým parametrům (brusle, lyžáky, kopačky, taneční boty…). No a pak je můžeme použít v rámci fyzioterapie jako doplňkovou terapii k aktivnímu cvičení nebo pro snížení bolestivosti nohou u patních ostruh, v těhotenstvích atd.


Můžete se podělit o nějaké konkrétní případy, kde Vám Adjustační ponožky pomohly dosáhnout pozitivních výsledků?

Veronika:
Adjustační ponožky zatím testuji převážně na sobě a členech rodiny. Od ledna jsou však mou pravidelnou záchranou po návštěvách divadel nebo plesu. Poslední 3 roky totiž chodím téměř výhradně v barefootech a když si jednou za čas obuju lodičky, tak mé nohy dost trpí. 
Jsme moc rády za to, že jsme od Vás dostali několik párů na ukázku pro naše pacienty a těším se, co na ně budou říkat.


Co byste poradily rodičům, kteří hledají podporu pro své děti v oblasti fyzioterapie, zejména pokud jde o preventivní péči?

Veronika:
To je velice složitá otázka. V první řadě bych jim poradila, aby se nenechali odbýt tvrzením, že z toho dítě vyroste. Ano, vývoj kyčlí nebo nohy jako takové probíhá až do období raného školního věku a stav se může upravit sám. Nikdo vám však nezaručí, že k tomu zrovna u vašeho dítěte dojde. Ten, kdo něco takového tvrdí, v lepším případě pracuje se statistikou, v horším si pouze vymýšlí. 

Pokud se rodičům cokoliv nezdá, je lepší, když to s námi zkonzultují. Ne vždy je nutné hned cvičit. Někdy stačí upravit pohybové návyky a přidat vhodnou sportovní aktivitu a stav třeba jen jednou za čas monitorovat. Troufám si tvrdit, že většina dětských fyzioterapeutů nemá o pacienty nouzi a pokud jsou jen trochu soudní, tak si nebudou přidělávat práci tam, kde to není zapotřebí. 

Z mého pohledu je také důležité, aby si rodiče s fyzioterapeutem sedli i po lidské stránce. Jak již bylo zmíněno výše, fyzioterapeut, rodič a dítě by spolu měli vytvořit sehraný tým, kterému jde o stejný cíl. Rodiče by se neměli bát ptát se na otázky nebo přiznat, že jim něco nejde. Jsme tam pro ně a společně hledáme způsob, aby to šlo. 



Fotografie: archiv Veroniky Studničné a Edity Knotkové, IG: mamimi_fyzio, web: mamimifyzio.cz

    Momentálne nie je k dispozícií žiaden komentár

    Pridať komentár
     Nejprodávanější
      • Adjustačné ponožky GREEN
      • Adjustační ponožky GREEN
      • Originálne Adjustačné ponožky® slúži ako terapeutická pomôcka pre vbočený palec, kladivkové prsty, krivé a sti...
      • s DPH22,95 €
      • s DPH22,95 €
      • Adjustačné ponožky CHARCOAL
      • Adjustační ponožky CHARCOAL
      • Originálne Adjustačné ponožky® slúži ako terapeutická pomôcka pre vbočený palec, kladivkové prsty, krivé a sti...
      • s DPH22,95 €
      • Adjustačné ponožky PURPLE
      • Adjustační ponožky PURPLE
      • Originálne Adjustačné ponožky® slúži ako terapeutická pomôcka pre vbočený palec, kladivkové prsty, krivé a sti...
      • s DPH22,95 €
      • s DPH22,95 €